Jsem rajda a jsem na to hrdá

Přesně si vybavuji výrazy lidí i těch blízkých, když jsem řekla, že dělám pole dance. Chvilka zamyšlení (evidentně se drátky nepropojily) a pak takový ten neutrální pohled vypovídající o tom, že dotyčný/á zařadil pole dance mezi salsu, jazz a latino dance a jiné druhy tanců s podivným cizím názvem. Musím se přiznat, že v těchto chvílích jsem si to užívala a čekala až řeknu to osudnou větu, která se nikdy neztratila někde v éteru, ale naopak na 100% rozproudila zájem daného člověka: „Pole dance je tanec na tyči!“

K tomuhle jsem ale musela ujít nějakou cestu. Na úplném začátku jsem totiž byla prachobyčejnej srab. Pamatuji si třeba, že když jsem svému tátovi vysvětlovala, že z jeho holčičky s titulem asi už asistentka ředitele nebude a místo toho se dávám na dráhu pole dancové tanečnice, začala jsem větou: “Táto, pole dance je opravdu náročná gymnastika. Dělají se tam vlajky. To je takový to, co cvičí chlapi, jak tam drží ve vzduchu a pořádají se už i různá mistrovství a možná to bude jednou i na olympiádě…“ No prostě spousta řečí o všem, jen ne o tom podstatném. Ze strachu, že to, co mám ráda, nebude přijato.

A tak to pokračovalo, ale už ne s tátou, ale s jinými lidmi, blízkými i méně známými. „Co vlastně děláš?“, „Dělám pole dance“., „Co je pole dance?“, „To je tanec na tyči. Vlastně je to gymnastika, náročná gymnastiky, dělaj se tam třeba takový ty vlajky, co dělají chlapi…“ Spousta vložené energie do obhajování své lásky, hlavně aby si náhodou někdo nemyslel, že dělám striptýz nebo něco horšího. Je to jen gymnastika, jen gymnastika…

Uběhlo několik let. Pole dance dělám už nějakou chvíli. Mohu říct, že paradoxně nelítám už tolik hlavou v oblacích a z tyče jsem si více vědoma země. Pomalu sundávám růžové brýle a snažím se na tento nádherný úchvatný sport koukat pěkně od podlahy.  Protože co když celá ta fraška alá „pole dance vznikl z indického národního sportu“ je mezi veřejnost vkládána kvůli tomu nejpřirozenějšímu strachu. Ze strachu z nepřijetí? A tak máme většinou tendenci vysvětlovat, obhajovat a stavět se někam výš než jsou třeba striptérky, protože to jsou ty holky, co se u tyče svlékají a prodávají své tělo. Takové my ale nejsme, my máme tituly, rodiny, nějaké jméno, my nemůžeme být brány jako ony. Tolik vložené energie a přitom by stačilo si prostě stát jenom za sebou a za tím co mám ráda, bez vysvětlování a okecávání kolem dokola.

Ano, pole dance vychází z gymnastiky, ale není to gymnastika. Kdyby to byla gymnastika, jmenovalo by se to „pole gymnastika“ Ano, pole dance využívá někdy i flirt pohyby, ale není to flirt dance. Ano, v pole dance najdete akrobacii, balet, divadelní tanec, ale to neznamená, že je pole dance jen akrobacie, balet, divadelní tanec… Tak co tedy ten pole dance vlastně je? Pro odpověď nemusím chodit daleko. Stačí si přeložit samotný název „Pole“- tyč a dance – tanec.

Tanec na tyči, tanec u tyče, tanec pod tyčí, Tyč a tanec. Ni jiného, nic víc ani míň. Jmenuje se to úplně stejně jako to, co dělají ty, co někteří z nás odsuzují.

Zapomeňte na vzdálené Indy a uzavřené cirkusáky a zkusme se otevřít možnosti, že pole dance  vzniknul převážně v tom prostředí, které nám tolik nevoní. Ve strip barech a klubech. Pokud by to tak totiž bylo, pak právě striptérky jsou zodpovědny za vznik pole dance. Co s vámi tahle věta dělá? Jaké pocity vám vyvolává? Začnete rychle hledat na internetových portálech a číst historické prameny, abyste mi tento fakt vyvrátili?

Popravdě? Nevím, zde to takhle skutečně bylo, ale mohu použít obyčejnej selskej rozum, kterej mi říká: vycházej z toho, co je. Postavte do klubu tyč, nažeň tam holky, které jsou tam dennodenně a už jsou tam v podstatě jedna velká rodina a čekej, co se stane. Většina profesionálních striptérek, které znám, jsou totiž pěkně nadupané a většinou mají taneční průpravu, protože konkurence je veliká a i ony se chtějí vzdělávat a posouvat se dál a věřte nebo ne- i ony mají často tituly a někdy jsou to prostě jen mámy, které dělají to nejlepší, co mohou, anebo je to prostě jen baví.

Tento článek jsem napsala proto, protože stejně jako se setkávám s předsudky mimo pole dance komunitu o tom, že ten kdo dělá pole dance je go go tanečnice a po nocích se svléká, tak předsudky se vyskytují bohužel i v pole dance komunitě. Možná je na čase odhodit všechny tyhle svazující dogmata a chtění být lepší a správnější a vypadat v lepším světle. Protože jedině tak můžeme s čistým srdcem bez strachu z toho, co si o nás kdo pomyslí, stát za sebou bez nějakého vysvětlování.

A tak ted s klidným srdcem mohu konečně říct. Miluji pole dance. Baví mě ho propojovat hlavně s divadelním tancem, ale občas mám chuť se totálně oddělat na fitness masakru. Včera jsem zůstala ve studiu sama. Zhasnula jsem všechny zářivky a nechala svítit jen malou lampičku. Stála jsem u tyče a začala si pro sebe jen tak tančit. Pozorovala jsem se v zrcadle - koukala jsem na svůj zadek, prsa, pohyb těla a přistihla jsem se, že do zrcadla házím svádivé pohledy.  „Vypadáš jak rajda“ – slyšela jsem svého vnitřního kritika uvnitř sebe. Mně ale bylo v tu chvíli opravdu dobře, tak jsem mu klidně odpověděla: “Jsem rajda a jsem na to hrdá!“

Zuzana Kňavová