Jednou jsi dole, jednou nahoře

Již třetí den ležím v nemocnici. Kanyla v ruce mi do žil pumpuje chemickou přesnídávku a moje bezvládná ruka leží na peřině. Prohlížím si ji - ochablou a slabou a na některých místech kropenatou malými jizvičkami od vpichů jehly - to když se sestra nemohla trefit do správného místa. "Před 14 dny mě tahle ruka držela v handspringu", pomyslím si a všimnu si nepatrné modřiny na paži, která už pomalu bledne," …to bude asi z Petra Pana."

Vítejte v Absurdistánu, vítejte ve světě, kde překračujete hranice zdánlivě nemožného a kde stejně tak rychle jak dokážete být na výsluní ve čtyřmetrové výšce na tyči, se v okamžiku plácáte na zemi s končetinami rozhozenými do všech světových stran a říkáte si: "Sakra, měla jsem si ty ruce namágovat", vítejte ve světě zvaném POLE DANCE.

Varování pro ty, kteří se rozhodnou číst dál: tento článek není pro slabé nátury, stejně jako pole dance není pro každého. Možná je to tvrdé, ale je to tak. Pole dance je totiž pro ty, kdo mají odvahu. A tou odvahou nemíním to, že uděláte hardcore combo, nebo visíte 3 minuty v ayshe. Tou odvahou myslím především to, že i přes svůj strach a své mindráky jste do toho zkrátka šli. A to, věřte, není málo.

Tady předkládám pár výmluv, se kterými se občas setkávám a které mi vždy vykouzlí úsměv na rtech, protože i zde platí zlaté pravidlo: kdo skutečně chce - hledá způsoby, kdo nechce - hledá výmluvy.

VÝMLUVA - ZPŮSOB

1. "Stydím se takhle ukazovat - mám velkej zadek." -//- Já mám zase malá prsa - v topu to asi taky nic moc nevypadá, ale co na tom záleží.
2. "Celulitida mi nechce zmizet, kdo je na ni zvědavej." -//- Celulitida mi nechce zmizet, ale přece mi nezhatí můj sen.
3. "Je mi třicet, jsem na to už stará." -//- Je mi třicet, cítím se mladá.
4. "Nemám žádnou sílu." -//- To většina z nás, co jsme kdysi začínali.
5. "Tohle nikdy nebudu umět." -//- Když jsem začínala, několik hodin jsem chodila kolem tyče a prala se se základními točkami a když jsem viděla pokročilé holky, jak visí v andělovi, říkala jsem si: "Tohle nikdy nebudu umět!" Za půl roku visím v andělovi a pode mnou je čerstvá začátečnice: "Jééé, to je krásný, tohle nikdy nebudu umět…" Takže asi tak. :)

Abych to tedy shrnula - všichni o sobě občas zapochybujem, ale když pochyby začínají válcovat naši čirou zvědavost a radost, je na čase zvednout hlavu, poplácat se po svém sexy zadečku tak, že se možná trochu rozvlní (nojo, celulitida je věčnej boj :) ) a se vší silou, co v sobě najdete zařvat do celého světa: "Pochybyyy, polibte mi pr…., já jdu do toho!"

A tak do toho jdete. Zjišťujete, že pole dance občas fakt bolí a to, co na videích vypadá tak krásně a ladně, je ve skutečnosti vykoupeno obrovskou dřinou, časem a bolestí. Někdy chodíte domů totálně rozbolavělé a frustrované, že vám něco nejde, abyste za týden mohly dát fotku na FB s vítězoslavným úsměvem na rtech v nějakém tom hard tríčku. Občas se přistihnete, že se na sebe díváte déle v zrcadle a že už tolik neuhýbáte pohledem. Poznáváte nové lidi - ženský, co jsou na tom úplně stejně jako Vy - se svými nedokonalostmi a mindráky, a přesto se nebojí odhodit své svršky a zábrany a ukázat světu a životu samy sebe se vším, co k nim patří. Padáte a znovu vstáváte, "Jednou jste dole, jednou nahoře," ale jdete dál, jdete dál, protože vám to za to zkrátka stojí.

Již třetí den ležím v nemocnici, kanyla v ruce mi do žil pumpuje chemickou přesnídávku a moje bezvládná ruka leží na peřině… "Jednou jsi dole, jednou nahoře." Než jsem skončila tady, měla jsem jen kousek k tomu udělat lift na statice. Teď se s ním mohu na nějakou chvíli rozloučit. Když nic neděláte, první co odchází, jsou svaly, teď mohu znovu nastoupit do mírně pokročilých, ne?! - slyším ten vemlouvavý hlas, ten pochybovačný a uštěpačný rádoby přítel, kterej ti neustále ponouká - "Buď nejlepší." "Musíš umět všechno," "Makej, makej do skonání světa…" Tak jsem taky makala a makala a nakonec jsem málem skonala. Žádná nehoda nebo tak něco, nemůže za to tyč ani nic jiného. Můžu si za to sama. Tělo řeklo: "DOST!"

Projíždím staré fotky a pak najdu jednu fotografii

Bylo to z doby, kdy jsem cvičila ve spoďárách, protože kraťásky byly ještě špatně k mání a tyč se musela utahovat ze žebříku a měla ten nejširší průměr. Je to fotografie z mých začátků před lety, kdy jsem cvičila v obýváku s pozadím Beatlsáků na Abbey road a kdy jsem se radovala z každého přítahu navíc, kdy každý pohyb, každé položení ruky mělo svůj smysl. Kdy mi stačilo dát na FB tuhle fotografii s neproplou nohou - žádnej profi trik, za který nasbíráte 100 lajků a jste spokojení, protože jste dostali denní šálek ocenění - ale úplně obyčejnou fotku s čímsi, z čehož je však cítit ta až dětská RADOST. To je ono!

Štěstím začátečníka není jen to, že mu zrovna něco vyjde, štěstím začátečníka je právě ta radost, na kterou bohužel někteří profesionálové později zapomínají a zaměňují ji za touhu být nejlepší. A pro ty z vás mám jednu krutou pravdu. Nikdy nemůžete být nejlepší. A víte proč? Protože tu bude vždycky někdo, kdo bude mít flexibilnější záda, větší rozsah a nabušenější ruce než Vy. Můžete být nejlepší na chvíli, ale za nějakou dobu vždycky přijde někdo mladší a schopnější, kdo vás převálcuje. Když si tohle naplno uvědomíte, nezbývá Vám než bejt prostě sami sebou (svým projevem, stylem, oblíbenými prvky, čímkoli, co je pro vás přirozeně dané..), protože v tom jediném můžete mít své největší know how. Takže makejte, pracujte na sobě, posouvejte se dál, foťte se, sdílejte své úspěchy - to je všechno v pořádku a je to potřeba, ale před tohle všechno si na to první zlaté místo dejte RADOST, protože když chybí radost, všechno vaše snažení je prázdné… jak vyschlá tuba od magnézia. A vězte, že v pole dancovém světě - není nic horšího :)

Zuzka Kňavová