Drby jsou výroky o vás nebo o někom, které většinou s nějakým pocitovým zabarvením (výsměch, hněv atd.) říkají, že jste takoví a makoví anebo, že nejste takoví a makoví, že byste měli být nějací a nejste jimi.
Lidé mají tendenci škatulkovat, přiřazovat vám určitou „krabičku“, kde je podle nich vaše místo. Pokud s čímkoliv nezapadáte (společensky, kulturně, osobnostně…) do normy (státu, kolektivu, rodiny..), přijde na řadu kleveta v horším případě cejch nebo pranýř. Jen v dnešní době se středověký mučící nástroj vyměnil za sociální sítě a komentáře pod čarou, kde jsou všichni náhle těmi nejlepšími soudci.
Díky zkušenostem v ženském kolektivu jsem přišla na to, že drb se tvoří na bázi legend. Tzn., máte nějaký pravdivý základ a k tomu se skrz různé interpretace tvoří příběh. A ten příběh je občas daleko peprnější a zajímavější než story o Artušově meči a Johance z Arku.
Takže konkrétně. Jak by se takový drb mohl např. v poledancovém světě vytvořit?
- Ivana Heleně: „Petra má zajímavý kostým.“
- Helena Lucii: „Ivana říkala, že Petra má divný kostým.“
- Lucie Hedvice: „Petra má prý kostým, který ji vůbec nesedí.“
- Hedvika Janě: „Petra má kostým, v kterém jsou jí vidět špeky.“
- Jana Báře: „Petra je tlustá.“
Tohle je opravdu jen modelový příklad a díkybohu se nějaká kila navíc neřeší, ale řeší se jiné zajímavější (nebo divné?:) věci a ty věci jdou někdy opravdu na dřeň. A ruku na srdce, kolik z nás takový šťavnatý drb o někom, nepotěšil. Kolik z nás může zvednout tři prsty pravé ruky a pěkně po skautsku odpřísáhnout, že ani jedinkrát jste necítili vevnitř mírné uspokojení z toho, že je na tom někdo třeba stejně blbě jako vy, ba co víc-o trošku hůř, že: „hurááá - můžeme si konečně o někom povídat,“ rozebrat jeho živit na cimpr campr, protože „ProBohaaa“ - máme společné téma. I když daný člověk s námi není ani v místnosti a třeba ani ne ve stejném městě nebo zemi. To je, panečku, vzrůšo. Ale samozřejmě, jsme dobré héérečky, takto děláme hezky jemně, polehoučku, ať si hlavně o nás nikdo nemyslí, že jsme křiváci, to se totiž nesluší. Musíme vypadat hlavně vždy v tom nejlepším světě.
A teď si to pojďme obrátit: To si tak v poklidu hovíte doma a najednou vám nějaká kamarádka napíše: “Ahoj, slyšela jsem, že se o tobě říká, že jsi pěkně arogantní, …“ doplňte, co vám je libo. A co se děje teď? Kde je to mírné vzrušení a uspokojení? Ani prd. Většinou to má opačný účinek, který můžete pozorovat na svém vlastním těle: stáhne se vám hrdlo, zabolí to v břiše, na hrudníku… - jak by taky ne - ono to opravdu bolí. Máte tendenci se hned hájit, hledat viníka, jít do boje a sršet síru, ale hlavně najít toho zloducha, který tohle o vás říká. Jenže víte, v čem je problém? Toho zloducha stejně většinou nenajdete. A proč? Vraťme se k první modelovému příkladu. Kdo z těch Ivan, Helen, Lucií, Hedvik, Jan, Bár udělal chybu. Která z nich je ta bestie?
A tak mě tak napadá: Co když drby vznikají z nepochopení, možná i z životní nudy (lidé, kteří žijí naplno, na tohle zkrátka nemají ani čas :) a paradoxně ze strachu, tedy z nízkého sebevědomí?
Co když drby říkají daleko více o těch, které je šíří než o těch, o kterých jsou?
Pokud blízkého přítele odsoudím na základě toho, že nějakej Karel povídal.., bez toho aniž bych si promluvila s dotyčným osobně, asi nebudu tím skutečným přítelem. Možná, že kdybych namísto šířených posměšků a drbů za to jak: tančí, jaký má kostým, jak se líčí, jak funguje…, přišel k danému člověku a řekl: “Mám pocit, že tenhle kostým ti nesedí tak dobře, možná, že kdyby se tohle trochu přešilo, víc by v tom vynikla tvá postava, ale je to jen můj názor.“ To bychom udělali daleko větší službu nejen jemu ale i sobě. Protože v tom tkví lidskost.
Znamená to tedy, že se nesmíme bavit o nikom a ničem? Ale kdepak. Ono totiž vůbec nezáleží na tom, co říkáme, ale jak to říkáme, tedy s jakým pocitem. Třeba se díváte na nějaké vystoupení, které vás zas tolik nebere. Není to váš šálek čaje, ale věřte mi, o pár uliček dál může sedět člověk a být ze stejného čísla úplně odvařenej. „Mně se to nelíbí“ vypovídá něco o vašem vlastním vjemu a je to právoplatné, ale výrok typu: „Je to hrozný,“ už hodnotí a soudí.
Někdy mám dny, kdy přijde inspirace stejně jako dnes a já začnu psát. A možná i proto, že jsem si zkusila být na straně drbajícícho i drbaného několikrát, mám k tomu co povědět, stejně jako každý z vás. Ta holka s tím nepadnoucím kostýmem není horší než my. Nevypovídá o ni, že je taková a maková. Vlastně ji ani pořádně neznáme. Anebo ta majitelka studia: „Šmarjá taková povýšená káča...“ ...se kterou jsem se v životě nebavila, ale vím o ní úplně všechno.
A tak si tak říkám, co zkusit být více odvážným a méně tím, promiňte mi tento název, přizdisráčem? Dříve než se lapím do tenat kolektivních, „nevinných“ drbů (tam je to jednodušší, protože v tom nejste sami, tudíž si to psychologicky zlegalizujete, že to je v pořádku), tak se 3x nadechnu, vydechnu a zeptám se sama sebe: Svezu se na téhle vlně (a budu vlastně jen další ovce ve stádě), anebo to zkusím jinak? S odvahou i za cenu toho, že budu ze „stáda“ vyhoštěna, že přestanu vytvářet legendy o jiných a sama se podívám na své „nepadnoucí kostýmy“ a vlastní povýšenost. Skončím s živením těch polopravd a začnu tvořit svůj vlastní příběh… Možná to nebude kdovíjaký biják, ale o něco více hrdinnější by mohl být, co říkáte?
Zuzka
